Těžký úděl českého křesťana

"To si říkáš křesťan?!" stojí nad mou lavicí spolužák tvářící se přibližně jako soudce. "Pravda, říkám si křesťan, vždyť jím taky jsem!" polemizuji tiše.

"Jak to, že teda .... (doplňte hříchy dle libosti)!" křičí vítězoslavně spolužák.Oni našli můj papírek hříšníček?! To ne. "Dáš to sem!" zařvu pro jistotu histericky. Spolužák se jenom jetšě víc rozchechtá, vyskočí na katedru a začne zpěvavě vyvolávat mé hříchy.

Snažím se ho překřičet, ale moc mi to nejde. Vyskočím proto na lavici, a tak si získám pozornost. Snažím se ve stručnosti vysvětlil význam svátosti smíření. Za chviličku jsem ovšem přerušená a doslova zasypaná přívalem otázek: K čemu ti to je? A to tam jako vlezeš do budky a říkáš svý hříchy knězi, jo? A proč je říkáš knězi? Můžu tam jít taky? A to už začínjí přidávat otázky i z jiného soudku: A jak víš, že Bůh existuje? Jak to, že byla Maria panna, když měla Ježíška? Jak mi vysvětlíš inkvizici, hmm?! A to jako fakt musíš chodit každou neděli do kostela? A co tam děláš? Proč tam chodíš? Jak dlouho to trvá? A to tě to baví? atd. atd.

Jak ráda bych jim odpověděla na všechny otázky! Jenomže nemám dostatek znalostí, a tak je posílám za knězem (mají to pře ulici, stojí tam augustiniánský klášter)Ale oni spouští nový kolotoč otázek typu: Jak to, že nám neodpovíš atd. A jí jsem znova v koncích. Bohužel nedokáží pochopit, že fakt, že jsem křesťan ještě neznamená, že jsem dokonalá, a tak (možná i mojí vinou) žijí v nevědomosti o tom, že se úplně snadno mohou stát křesťany a já tím pádem pořád v otázkách na které nedokážu odpovědět.

Třeba je to jenom můj mylný názor, ale Češi žijí v představě, že křesťan je(nebo má být) dokonalý.